21. ledna 1897

Rozmilá přítelkyně!

Dušinko, nezlobte se, ale ten dopis Vám nepošlu. Svůj list jsem žádal zpět, protože jsem Vám v něm ublížil, proto jsem jej musel zničit; Ve Vašich řádcích však není ničeho, co by se mne bylo nemile dotknulo. To se rozumí, že jsem po obdržení Vašeho stručného lístku ještě jednou velice pozorně pročetl ten „záhadný“ dopis a tu jsem nabyl přesvědčení, že jen ta poznámka o Reissigovi Vás asi mrzí, ale tu zase mně mrzí opravdu, že mně tak málo důvěřujete. Snad si nemyslíte, že se o tom Reissigovi zmíním, nebo snad dokonce, že někomu dovoluji prohlížet Vaše dopisy. „Máte-li mne trochu rád…“ – právě protože ano a že jest mi ten dopis tak milý, nerad bych se s ním rozloučil. Vyřídil jsem Šnáblovi co se ho týkalo – seděli jsme zrovna u Donáta. Milý Šnábl se zadumal a pak zcela rozšafně začal uvažovat, kterého ze svých miláčků by Vám tak věnoval. Rozhodl se pro čínského slavíka, ale hned podotknul, že byste ho musela krmit moučnými červy. Řekl jsem mu, že se Vás na to přeptám.
Jak jste se bavila v Brně? Vzpomínal jsem na Vás, pročítaje v kavárně Lidové Noviny, kde byla ohlášena pohostinská hra Ptákova v Daliboru a v Pikové dámě. Pěkná opera, Piková dáma? Neměla jste chuť si taky zahrát jednu partii v posledním obraze?
Ještě jednou prosím: Nezlobte se, že ten dopis nezasílám. Líbám zkroušeně Vaše ruce a poroučím se Vám

se srdečným pozdravem

Váš Novák.