12. 1. 97

Drahá přítelkyně!

Dnes jsem se zase jednou upřímně zasmál. Psal mi Reissig, jak cvičí se svými spoluhráči můj kvintet, hrají prý s náramným nadšením, škoda, že jen ve třech! Stal se totiž Reissigovi malheur, že mu čelista pro jakési intriky odřekl. Podařilo se mu sice sjednati i skvělou náhradu v p. Burianovi z Prahy, ale protože ten je vázán hodinami na konservatoři, bylo nutno koncert odložiti. Tak mi Reissig sděluje, dojde k němu začátkem února. Těším se na to – budu alespoň na den vyburcován z toho všedního zoufale jednotvárného života zasmušilého jako ty nynější mlhavé dni.

„Die Welt ist so tod, sie war einst so schon“, slyšívám v duchu tak často, když se tak za večera ubírám obvyklou svojí procházkou sám a sám… Když mi Reissig svěřil, že Vás požádal o spoluúčinkování ve svém koncertu, byl jsem překvapen – za to byl on sám tím více překvapen Vaším odřeknutím, kterého neočekával. Byl jsem v té záležitosti docela neutrální, ale přece bych rád věděl, proč jste mu odřekla. Co dělá zpěv? Ustoupil již úplně povinnostem hospodyňky? Myslívám na Vás tak často a přece mnohé jest mi ještě záhadou. Cítím, že bych upadl do sentimentálního tónu, proto raději skončím a přeji Vám hodně veselý masopust.

S upřímným pozdravem Váš

Novák