23.12. 1896

Drahá přítelkyně!

Chápu se péra dnes, činím tak z odůvodněné opatrnosti: zítra přijede Reissig a tu vím předobře, že nebudu mít ani jeden večer volný – stávalo se tak aspoň každé svátky. Přejete mi veselé vánoce a nakreslila jste sklenku tomášského. Kdybyste chtěla vystihnout celou naši sváteční činnost, musila byste přidati ještě Mahulíka, Donáta a jiné, jimž činíváme pilné návštěvy. Předmětem našich hovorů bude letos hlavně ten koncert, který se má konat 9. ledna. [1]Po svátcích budu musit zasednout ke klavírnímu partu, který je dost nesnadný. Píšete, že se nikdy nemůžete odměnit za ty noty, jak byste si přála. Nenahlížím proč. Věřte, že mne to těší dvojnásob, způsobil-li jsem Vám radost. Minulé prázdniny byly krásnou pohádkou mého srdce a ty písně trvalou upomínkou na ně. Můj nynější život je tak zoufale fádní a ztrnulý, že jen těm vzpomínkám a trochu té skladbě děkuji za jasnější okamžiky. Proto jsou mi ty vzpomínky tak drahé, proto jim dávám výraz ve svých komposicích. Právě tím jsou mi ty dvě novější Serenády[2] mnohem milejší, protože první cyklus jest výtvorem šťastné inspirace, ty pozdější však jsou květy, jež vypučejí zrovna ze srdce. Zrovna tak je to s těmi variacemi z kvinteta. Věřte, že jen proto už bych si přál, abyste je slyšela – tak rád bych Vám těmi notami vyslovil, co se dělo v mém nitru v onom hrozném čase.[3] A kdyby se mi podařilo vzbuditi ohlas těch dojmů, které jsem zažil já, bylo by to pro mne tou nejmilejší odměnou.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok!

Srdečně Vás zdraví Váš upřímný přítel

Novák