Rozmilá slečno Jožo!

Drahá přítelkyně!

Spatřiv adresu Vašeho lístku s rozhlednou, zkoprněl jsem úžasem – tak uctivě a široce mne ještě nikdo netituloval. Při Vašem energickém písmu jest titul „Jeho“ – až do „pan“ dobrých 15 centimetrů dlouhý, což jest od obvyklého stručného „Pan“ zajisté veliký rozdíl.
Jako dobrý známý uhodl jsem hned, že obsah lístku bude jistě neobyčejný, jako filozof konstatoval jsem, že se místo „Jeho Blahorodí“ a „skladatel hudby“ říká Blahorodý pán a skladatel hudební. Toto druhé však jen tak mimochodem připadlo mi na mysl, neboť jsem dostal hrozný strach z Vašeho slavnostně – ironického tónu. Konečně jsem se vzmužil a obrátil lístek…Bože, to se mi ulehčilo, ačkoli se ještě celý třesu…

Uznávaje svoji vinu klesám před Vámi na kolena, upínaje dychtivě zrak na Vaši zachmuřenou tvář, vyjasní-li se.

Žert stranou! Váš lístek mne přivedl do dvojí nálady. Zabolel zpočátku pro trochu příkrý tón, ale při vzpomínce na pisatele potěšil. Vyrozuměl jsem z něho, že Vás mrzí má netečnost – Duša moja, odpusťte, nepsal-li jsem tak často, jak jste očekávala.

Ba přiznám se – ještě bych byl nepsal. Příčina? Chtěl jsem psáti až budu v lepší náladě. Bývám vždy po prázdninách jaksi nesvůj. Venku se dobře mám, utratím všechny peníze a přijedu najednou domů.[1] Příroda pryč, peníze rovněž, čeká práce, čeká zápas s nakladateli. Pracuji rád, ale nerad vyjednávám honorář. S Urbánkem jsem se již také nepohodl a vešel v styk s Otto. Simrock dosud nepsal, ač má tam písně už tři týdny.[2]

Uznáte, doufám, že to může člověka rozčílit. A teď máte řadu nepříjemností v denním životě. Ani nevíte, jak mne například mrzí, že jsem maminku Vaši k nám nepozval (NB moje matka si to velice přála). Učinil jsem tak jednak z ostychu, jednak ze své zbrklosti. Vy třeba jste pokládala moje otálení s psaním za takový zbrklý, urážlivý kousek. Nyní mi snad odpustíte, vyslechnuvše moji omluvu. Kdybych Vám měl tolikrát psáti, kolikrát si na Vás vzpomenu –

Se srdečným pozdravem

Váš Novák