5. září 96

Vrátil jsem se v poledne z procházky domů „kníže Lobanov náhle skonal“, oznamoval mi bratranec čtoucí Národní listy. Zpráva působila na mne mocným dojmem, jemuž dal jsem projev hlubokým mlčením… Bratranec mlčel taky…Vzájemné naše mlčení přerušil můj žaloudek, který byl ostatně v právu: Užívaje krásné nynější pohody, toulám se po celý den venku a zcela přirozeným výsledkem těch potulek je zvýšená chuť k jídlu. „Máme zajíce se smetanovou omáčkou“, oznamuje sestřenice. Zpráva ta vrátila mne k životu, což jsem dal najevo líbezným úsměvem…

Můj žaloudek se smál taky…

Sedím po obědě v bytu podučitelském a hledím do stropu. Napadlo mně, že bych Vám mohl psáti, neboť jsem ve velice příjemné náladě a včera jsem Vám ničeho nenapsal.
Nepsal jsem, protože jsem byl na Bítově. Bítov, to je ta vesnice s hradem na Znojemsku, o čemž jsem Vám již povídal. Vlastně platila moje návštěva tomu druhému hradu, co stojí asi čtvrt hodiny od Bítova. Jmenuje se Cornštein-Hněvkov a to je malebná rozsáhlá zřícenina na lesnatém vrchu kolem dokola ovinutá řekou Dyjí. – Vyšel jsem časně ráno z domu a po osmé hodině byl jsem již u cíle. Celé dopoledne ztrávil jsem na hradě jednak leže na cimbuří a vyhlížeje do kraje, jednak prolézaje všechny kouty toho pamětníka dávných časů…Také jsem se pokusil o kresbu jedné partie hradu – chtěl jsem Vám trochu oplatiti za ty obrázky co jste mi poslala – ale brzy jsem nahlédl, že bych milému Cornšteinu mnoho neposloužil. Doufám, že si utvoříte ve fantasii daleko lepší obraz, než jaký by představovala moje mazanina. Po důkladném obědě nastoupena jest zpáteční cesta spojená s odpočinkem v lese a návštěvou hospody v Došově…Domů jsem dorazil hezky pozdě, což však nevadilo, abych se hnedle ráno zase nepustil do lesa…Jak rozkošné jest ležeti v lese a nemysliti na nic. Tímto heslem svým veden položil jsem se pěkně do hebounkého mechu a myslil na svůj kvintet[1] (který chci teprve psát), což je zrovna tolik jako na nic nemyslet…Pak se mi do toho najednou připletla nějaká Boženka a ta mi ten kvintet nadobro […] a zůstalo jen duetto – ale zato byly mé myšlenky daleko čilejší a zajímavější…ze snu a vzpomínek vyrušili mne náhle tři houbaři. Když jsem se náramně tím pohněván na ně s revolverem vyřítil, shledal jsem tři známé učitele. Srážka skončila tedy nekrvavě a úmluvou, že se dnes ještě sejdeme na Dobré Vodě. Dobrá Voda jest místo poutnické v nevelikém oudolí položené. Je tam kaple s tou dobrou vodou (nikdy jsem ji ještě nezkusil) a pak hospoda. Do té kaple chodívali poutníci jednou za rok, do hospody my dvakrát za týden: ne snad kvůlivá pivu jako protože dobrovodská hospoda je střediskem vůkolní inteligence, tj. P.T. učitelstva a mne. O pivu na Dobré Vodě lze žertem říci, že je právě tak špatné jak ta voda dobrá, ale je to bohužel smutná pravda. Zdejší obyvatelé si na ně zvykli, já však vypiju nejvýš dvě sklenky a to s nadlidským přemáháním a  hrozným ušklíbáním, proto zde na Vaše zdraví (ovšem jen v duchu) ani píti nebudu, poněvadž byste si musela myslet, kdybyste mne viděla pít, že Vám toho zdraví ani moc nepřeju…