3. září/96/ráno

Vstal jsem dnes kupodivu časně. Příčina? Zlaté slunko, které po celý týden marně očekáváme, dnes konečně zářilo na modré, bezoblačné obloze a zvědavě dívá se do ložnice. Spávám teď v bytu podučitelském. Je to nejpůvabnější zátiší v celé školní budově, pokojík neveliký, ale nejútulnější. Oknem révou kol kolem hustě zarostlém vniká mi sem se svěžím ranním vzduchem opojná vůně květin z malé zahrádky před stavením. Zahrádka dle hlavního vchodu do školy na dvě oddělení rozdělená jest vlastně jediným velkým záhonem květinovým. Pestré hlavinky begonií s námahou jen vykukují z bujné resedy, karafiáty závodíce spolu s pestrostí barev zaujaly již výhodnější pozici po krajích záhonu, ale vysoko nad ně vztyčily svoje koruny keře, vlastně stromky růžové, opírající se o štíhlé tyče se skleněnými koulemi, které celovány ranním slunkem, září leskem duhovým…

Rád dívám se oknem do této zahrádky, pozoruji rád, jak vinné hrozny v hustém listě zpola zakryté každým dnem více se nalévají, jak zelená jich barva přechází v rudou a ta zase v temně fialovou. Sem tam již nějaká vosa přiletí trochu si zamlsat, sleduji ji z místa na místo přeletující až kdesi zapadne v tu zeleň malebně vykrojených listů révových. Již ji nevidím a předce se mi zdá, jako bych stále ještě slyšel ten její jednotvárný bzukot. Dávám dobře pozor, ne vosa to není: - Od včerejška hučí mi tak v uších…víte co to je? - - „Velectěný pane Nováku“! To oslovení v prvním zavřeném dopise[1] Vašem nejde mi z hlavy, hučí tam jako vosa v hroznech - - Škoda, že je dnes tak krásně.

V.