28.8.96

Du meine Liebe,

Du meine Schmerz.

Sedím nahoře v kabinetě a vyhlížím oknem ven. Přede mnou táhnou se daleko šírá pole, čerstvě zoraná, deštěm prosáklá, jich konce tratí se v dáli splývajíce se jako s nebesy. Vzadu na malých vyvýšeninách lesy mlhou zastřené, nad celým krajem visí mračna temně šedivá, nehybná. Nic se nepohne, vše jakoby zívalo dlouhou chvílí. Teď vznesli se z našeho dvora do výše holubi, ale hned se spouští dolů a skrývají se v holubníku; jeden zůstal sám na střeše neustále se otáčeje. Teď ho to taky omrzelo a zmizel za ostatními. Do dvora vletěl můj malý bratranec s dvěma kamarády. Jich veselým křikem rozvlnil se poněkud nehybný, vlhký vzduch. Zmizeli ve stodole. Zanedlouho vyrazí jeden s ukrutným nářkem ven a utíká do stavení; oba viníci poněkud zaraženi pohlédnou na sebe a pak se pustí za ním. Jsem opět sám. Jenom vrabci štěbetají pronikavě nade mnou na střeše – o ty nestojím. Ráno mne dopálili, vyšel jsem si na ně do zahrady s revolverem. Dal jsem do nich tři rány, ovšem netrefil nic, ale zato jsem vyplašil bratranci všechny holuby. Chudáci lítali ve velkých kruzích nad stavením a trvalo to hezkou dobu, než se zase usadili. Brabci žerou na zahradě dál, co se jim líbí.
Sedím tady nahoře ve své pracovně – ani jsem vlastně neřekl, jak jsem se dostal nahoru. Dole v „mém“ pokoji dávají novou podlahu, tak jsem se přestěhoval do prvního poschodí. Je to fysikální, přírodopisný, zeměpisný a bůhví jaký ještě kabinet, ale je tam ještě místa dost pro mé literární a kompoziční zaměstnání. Povídám to jako kdybych vůbec něco dělal.. Vlastně jsem kromě těch pár řádků Vám, ani pérem nehnul. Předce! Podepsal jsem jednu poštovní poukázku. Bože, že jsem ty peníze neměl dříve – byl bych předce tak rád ještě to půldne v Kojetíně zůstal![1] Ta nehoda působila na mne při tom jinak velice vážném loučení na nábřeží neodolatelnou komikou. Musil jsem se tomu nahlas zasmát, ale v tom už jste mi hodila výčitku na hlavu, že je mi nějak veselo. Teď víte proč!

Domů jsem se dostal dle plánu v prvním dopise sděleného. Byla to krásná procházka! Napadly mne dvě myšlenky do Des-dur, zde také dvě potřebuji pro tu hluboce melancholickou Serenádu. Myslím, že zůstanu při té poslední. „Slunce mých snů, luno mých snů“! To bude druhá Serenáda, kde budu o Vás zpívat…[2]

Ten Váš obrázek je pro mne velikým dobrodiním. Ráno vždy dám si jej vedle na polštář a hledím naň celou hodinu. To mi pak vystačí pro celý den – jen když je mi zvláště teskno, cestuje ze zvláštní schránky v notesu k mým rtům a nazpět. Zpočátku byl jsem velice neskromným a byl bych to růžové pouzdro nadobro pokazil, teď se mu daří trochu líp. – Ale předce bych měl rád ještě jeden, a to tvář úplně vážnou, jak mi za některých večerů utkvěla v paměti – jenom abyste si byla více podobna, nežli na těch druhých fotografiích. Ale na to je času dost – jsem šťasten a spokojen s tím, co mám.