25.8.96

Velectěná slečno Javůrková!
Mé zlaté dítě!

Píšu hned dnes! Času mám dost: čekám v Okříšku na vlak celých pět hodin – od půl desáté do půl třetí. Není to tak hrozné, v restauraci je plno hostí, u zadního stolu tarokáři – to znamená – jak víte ze zkušenosti – že to bude trvat hezky dlouho – mohu tedy dosti dlouho posedět si při světle v hospodě. Potom se uchýlím do čekárny – té lepší (je tam i divan!), kterou mi ochotně otevřela (za diškreci) ruka portýrova. A teď přijde ten hlavní důvod, proč si z toho dlouhého čekání nic nedělám. Je čarokrásná lunojasná noc. Za hodinu přijedu do Budějovic. Kufr nechám na dráze a sám půjdu pěšky do Třebelovic.[1] Dorazím tam asi o půl šesté. Tuto noc se ovšem málo vyspím, myslím však, i kdybych ležel někde v posteli, že bych asi taky Morfeovi v náruč neklesl: vzpomínám, vzpomínám.

Ve vlaku, dostal jsem z protekce kupé zase sám. Dlouho jsem se díval na ten malý obrázek – mrzelo mne jen, že se ty oči nechtěly v jinou stranu obrátit. A vím už napřed, až půjdu dnes – vlastně zítra už – až půjdu tou nocí kouzelnou sám a sám – že bude platit vždy jeden pohled můj té luně nahoře a druhý té, kterou nosím v kapse u vesty, v nejbližším sousedství u srdce. Možná, že se Vám zdá tón mého dopisu trochu rozmarný: je už tak mým zvykem. Ani nevíte jak mi je smutno a jak teprve bude; jedině nadějí, že mi brzo o sobě podáte zprávu nějakou, otvírá se mi poněkud jasnější perspektiva do budoucnosti. Také jsem se již rozhodl, že se o Dušičkách podívám do Vídně (budete-li tam) – jenom kdyby to nebylo tak hrozně dlouho – celé dva měsíce! A mně se zdál už tento týden tak nekonečný!

Prozatím končím. Beztoho ani nevím, dostane-li se tento lístek do Vašich rukou. Ale psát jsem musel. Možná dost, že budu zítra nebo v příštích dnech pokračovat – bude to mým deníkem.

Okříšky 11 hodin večer.